Byl pátek večer, poslední den ve městě před odchodem na letiště Quatro Vientos a slavení závěru JMJ se Svatým otcem. V českém národním centru (ČNC) právě skončila křížová cesta, která podle mého názoru byla hodně netradiční, ale možná o to více působivější. Už v tu dobu ve mě zrálo rozhodnutí přistoupit ke svátosti smíření. Nepřijala jsem tuto svátost pěkně dlouhou dobu, naposledy v srpnu 2010. Dříve jsem se nemohla nějak odhodlat, přinutit. Až příliš mě ovládal Zlý. Až jedinečná atmosféra JMJ cosi ve mně zlomila, a já, zatímco mí přátelé v ČNC se oddávali družné diskusi, velmi váhavým krokem jsem šla k jedné lavičce, na níž seděl jeden z kněží.
Přivítali jsme se, i když v mém případě ten pozdrav nebyl asi moc zřetelný vzhledem k mému staženému hrdlu nervozitou, které jsem měla. Následně jsem ale začala vyznávat hříchy, a pociťovala jsem, jako by ze mne něco padalo. Při udělování rozhřešení jsem měla slzy na krajíčku; nikoli slzy zoufalství, ale radosti.
Rozloučení už bylo z mé strany mnohem vřelejší, usmála jsem se na zpovědníka, a..... doslova vyskočila z lavičky ;) Pán mi odpustil!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.